sobota 12. března 2011

Většina mužů by mnohoženství nepovolila

Rozšířený názor na mnohoženství tvrdí, že polygamní společnost je tajným snem každého muže. Ženy prý mnohoženství naopak degraduje na pouhé předměty a připravuje je tak o lidskou důstojnost. Podle tohoto běžného názoru je zákaz polygamie způsob, jak bránit slabé ženy proti zlovůli silnějších mužů. Monogamie je pak prý výdobytek kultury, která překonala to nejhorší ze starého patriarchálního útlaku. Je ale tento populární názor doopravdy pravdivý?

Latentně šovinistický omyl

Domnívám se, že více už se plést nemůžeme. Ve skutečnosti je to totiž právě naopak. Polygamní společnost není žádným tajným snem, nýbrž opravdovou noční můrou drtivé většiny mužů. Téměř žádný by v takové společnosti žít nechtěl. Zákaz polygamie ženy vůbec nechrání, naopak je připravuje o svobodu stát se ženou jakéhokoliv muže, kterého si zvolí. Zákaz polygamie chrání téměř výhradně muže, o něco více pak muže mladé a muže s nízkým společenským postavením. Zákaz polygamie sice posiluje stabilitu celé společnosti, ale dělá tak na úkor svobody žen.

Pro svůj druhý blog jsem si téma polygamie vybral proto, že jde o jeden z nejvýraznějších příkladů toho, jak výzkumy v sociobiologii a evoluční psychologii korigují naše běžná přesvědčení o původu morálky, zákonů a politického uspořádání. Rozšířené přesvědčení o důvodu zákazu polygamie není jen pozoruhodně chybným přesvědčením, ale vypovídá také o stereotypech, kterým podléháme, když přemýšlíme o mužích a ženách. Zdá se, že nás něco nutí chybně si myslet, že pokud nějaký zákon chrání jedno z pohlaví, pak to bude pohlaví ženské.

Proč za nás stát rozhoduje o tom, v jakém manželství budeme žít?

Pokud jde o manželství, je pro běžného obyvatele Evropy na počátku 21. století poněkud obtížné si vůbec dokonale uvědomit to, že existují logické alternativy monogamního manželství a že monogamní manželství je jen jeden z možných typů manželství. Polygamie je přitom velmi obvyklá nejen v živočišné říši, nýbrž i mezi minulými a současnými lidskými kulturami.

Náš zákon polygamii zakazuje. V liberální společnosti je na místě položit si nad každým zákonem otázku, zda existují důvody pro to, aby stát omezoval prostřednictvím konkrétního zákona naši svobodu. Zákaz bigamie v českém zákonodárství ruší elementární svobodu mužů a žen vstoupit do manželského svazku s jakýmkoliv jiným mužem nebo ženou. Nejde jen o to, že si nemůžete vzít někoho, kdo už je ženatý. I kdyby se tři svobodní lidé na základě vlastního rozhodnutí rozhodli pro bigamní manželství, stát by jim toto manželství uzavřít neumožnil. Na první pohled není vůbec jasné, proč takové omezení existuje a proč o typu manželství ve kterém budeme žít rozhoduje stát a ne mi sami. Zdá se ale, že takový zákon musí kohosi chránit.

Zákaz polygamie připravuje ženy o svobodu

Legální zákaz bigamie jakoby předpokládal, že muži a ženy nejsou schopni rozhodnout v jakém druhu vztahu chtějí žít. Nabízí se otázka, koho zákaz bigamie nejvíce omezuje. Na první pohled se zdá, že omezuje především bohaté muže s vysokým společenským postavením, kteří by mohli dobře zabezpečit více než jednu ženu. Takových mužů je ovšem relativně málo.

Ve skutečnosti je především omezována svoboda všech žen. Právní zákaz bigamie znamená hlavně to, že žena nemá právo rozhodnout o tom, zda by se raději stala druhou ženou bohatého muže s výborným postavením, nebo první ženou muže z běžné nebo nízké společenské vrstvy. To je ale, jak se zdá, zásah do svobody žen, protože její výběr je zúžen jen na svobodné muže. „Která žena by se raději nestala třetí manželkou Johna Kennedyho než první manželkou šaška Boza?," cituje Matt Ridley v Červené královně řečnickou otázku jedné své kolegyně.

Je naprosto zřejmé, že povolení bigamie by nejvíce prospělo chudým ženám, které jsou nuceny žít s nezaměstnanými muži, s alkoholiky, s násilníky, s kriminálníky a s drogově závislými. Povolení dobrovolné polygamie by jistě odstranilo většinu utrpení, kterého jsou bezpochyby součástí jejich nešťastného života. Tak proč je bigamie vlastně vůbec zakázaná?

Zákaz polygamie chrání především chudé muže

Skupinu, které monogamie přináší nejvíce výhod tvoří mladí muži a obecně muži s nízkým společenským postavením. Vycházíme-li z toho, že populace je tvořena z 50-ti procent ženami a z 50-ti procent muži, pak dojdeme k jednoduchému závěru. Pokud bude mít jeden bohatý muž dvě ženy, pak to bude znamenat, že na opačné straně sociálního žebříčku bude chudý muž, který si nebude moct za celý život najít žádnou partnerku a bude odsouzen k celoživotnímu celibátu. „Polygamní společnost je ... vítězstvím jednoho nebo několika mužů nad všemi ostatními muži,“ hodnotí Matt Ridley.

Když se dobře zamyslíme nad poměrem mužů a žen v populaci, uvědomíme si mimo jiné, jak intimně jsou životy žen a mužů v celé historii spojeny. Utrpení každé ženy, která kdy byla v brutálně patriarchálním starověku držena spolu s tisíci nebo stovkami jiných žen v harému má zrcadlový odraz v utrpení chudého osamělého muže, který celý život sexuálně strádal a nemohl si najít partnerku.

Monogamie je výhodná pro drtivou většinu mužů

Ve skutečnosti ale zákaz polygamie dobře slouží drtivé všechně mužů a nikoliv jen těm nejnešťastnějším. Polygamie ve společnosti by neznamenala jen to, že by několik nejchudších mužů nemělo vůbec žádnou partnerku. Znamenalo by to také, že téměř všichni muži by vstupovali do manželství s méně kvalitními ženami, než jaké by byli schopni získat v případu zákazu polygamie.

Abychom pochopili, proč tomu tak je, navrhuje jeden autor představit si hypotetickou populaci 1000 lidí. Představme si, že všech 500 mužů v populaci lze seřadit do řady tak, že první bude muž s nejvyšším společenským postavením a poslední naopak s nejnižší. Rovnoběžně s touto řadou si představme řadu 500 žen seřazených podle fyzické krásy. Nyní tyto řady spojíme tak, že vznikne 500 párů. Nejkrásnější žena bude v páru s mužem s nejvyšším postavením atd.

Pokud bychom později v takovém společenství povolili polygamii, rozhodly by se některé ženy stát se druhými manželkami zajímavějších mužů. Co by to ale znamenalo pro muže? Pokud by se tak například rozhodla pouze žena na pozici 300, znamenalo by to pro muže na pozici od 300 dál to, že by jim byla nově přiřazena o jeden stupeň méně krásná žena. Muž na pozici 500 by neměl vůbec žádnou ženu, ale jistou ztrátu utrpělo i další 199 mužů s vyšším postavením. Pokud by se tak rozhodlo více žen, byly by ztráty konkrétních mužů úměrně vyšší.

Polygamie ohrožuje stabilitu státu

Naše zákony většinou tvoří muži. Muži mají přirozený zájem o ochranu zájmu mužů. To je určitě nejvýznamnější důvod toho, že je v západních zemích polygamie zakázána. Jinak řečeno, to je důvod, proč je ženám omezena svoboda výběru partnera. Z výkladu se ale zatím zdá, že ženy na monogamii pouze prodělávají a muži pouze vydělávají. Domnívám se, že existuje jedna výhoda, kterou monogamie přináší všem a která dobře slouží i ženám. Monogamie zaručuje společenskou stabilitu.

Mám obavu, že povolení polygamie by vedlo k vzniku vrstvy mladých chudých mužů bez partnerek, kteří by byli ochotni riskovat cokoliv, aby získali majetek a s ním i příležitost nějakou partnerku si získat. Odhad vlivu vzniku takové vrstvy „rozhněvaných“ mužů na počet spáchaných závažných a brutálních trestních činů ponechám na úsudku čtenáře. Já se domnívám, že problémy s závažnou kriminalitou v tzv. slumech dokonale ilustrují situaci společnosti, ve které existuje mnoho frustrovaných mladých mužů.

Nakonec se zdá, že zákaz polygamie přináší jistý prospěch i ženám. Původní rozšířený předpoklad, který tvrdil, že monogamie nedělá nic jiného, než že chrání slabé ženy před zlovůlí mužů ovšem určitě neplatí.

pondělí 7. března 2011

Proč je obtížné přestat věřit v Boha

Příští měsíc mi bude 23 let a teprve v květnu 2010 jsem přestal věřit v Boha. Poslední dobou jsem občas přemýšlel nad tím, proč mi to všechno trvalo tak dlouho. Proč přesně jsem představu existence Boha nedokázal odmítnout už mnohem, mnohem dříve? Na tuto otázku jsem zatím našel dvě odpovědi, přičemž obě mě tiše obviňují z toho, že jsem se dlouho dopouštěl jistých kognitivních omylů (chyb v přemýšlení).

Za prvé jsem zjistil, že jsem podléhal silné iracionální tendenci důvěřovat institucím a autoritám. Za druhé jsem v sobě objevil iracionální tendenci pokračovat v investicích do neúspěšného projektu jen proto, abych si nemusel připustit, že všechny mé předchozí investice byly zbytečným plýtváním.

The Authority bias

Důvěra v instituce: Pokud existují instituce které se zabývají Bohem, existuje i Bůh

Dříve, když jsem byl ještě věřícím, jsem příležitostně vyhledával hádky s lidmi, kteří v Boha nevěří. A někdy jsem si o ateismu četl. Přesto na mě kritika náboženství téměř vůbec nezapůsobila. Samozřejmě mě zajímá, proč to tak bylo.

Pamatuji si mnoho sofistikovaných argumentů, které jsem v diskuzích s ateisty používal. Dnes ale zřetelně vidím, že se za všemi těmi složitými a komplexními důvody schovávala dvojice jednoduchý argumentů, o kterých jsem ale nikdy nemluvil nahlas. Nikdy dříve jsem je nevyslovil, protože jsem si jich vlastně nebyl vědom. A nejspíš právě proto mě tak silně ovládaly. První z nich představím zde a další až v následující části

Vždy jsem byl ochotný poslouchat ateisty a dokonce připustit, že jejich tvrzení znějí rozumně. Kdyby ale měl ateismus pravdu a Bůh by neexistoval, znamenalo by to, že všechny starobylé teologické fakulty po celé stovky let intenzivně studovaly ... nic. Všichni teologové by svůj život zasvětili pečlivé analýze ničeho. Všechny knížky o náboženství, které kdy byly napsány by byly téměř úplně nesmyslným seskupením slov. Taková tvrzení mi přišla dokonale absurdní.

A právě tato absurdita pro mne byla důvodem, proč ateismus zkrátka nemohl mít pravdu. Bylo pro mne nemožné představit si ateistický argument, jehož odmítnutí by bylo absurdnější než výše uvedená tvrzení znevažující teologické fakulty a zpochybňující práci množství lidí, kterou po téměř tisíc let vykonávaly.

Důvěra v autority: Pokud mají autority zkušenost s Bohem, pak existuje Bůh

Chybně jsem tedy předpokládal, že existence instituce je důkaz pro existenci předmětu, který zkoumá. Krom toho jsem ovšem také věřil v osobní integritu náboženských představitelů. Takové přesvědčení se dotýká důkazu Boží existence zkušeností Boha. Pokud existuje člověk, který má zkušenost s Bohem, pak Bůh jistě existuje.

Vždycky jsem toužil po tom, aby se mnou Bůh mluvil a vždycky jsem se velmi styděl za to, že ho nedokážu přimět k tomu, aby to dělal. Domníval jsem se, že všichni kolem mne s Bohem mluvit dokáží. Neustále jsem se bál, že se mě někdo z nich někdy zeptá, zda to umím a já že budu muset přiznat, že to neumím. To by pro mě byla naprostá katastrofa a nic takového bych nikdy nepřežil!

Byl jsem si také naprosto jistý, že papež a biskupové a teologové s Bohem určitě mluví. I kdybych pochyboval o tom, že to dokáží řadoví věřící, bylo mi jasné, že by žádný kněz nikdy nepřijal místo biskupa nebo dokonce papeže, kdyby s Bohem nemluvil.

Dnes se mi zdá, že se věřící v této věci navzájem drží v šachu. Každý věřící možná předpokládá, že on sice s Bohem mluvit neumí, ale ostatní že to určitě umí. A tak čeká, že se to jednou také naučí. Mám za to, že je třeba, aby někdo jako první řekl, že je císař je nahý. Tak tedy: očekávání, že se mnou někdy Bůh začne mluvit je falešné. Neexistuje nikdo, kdo by kdy s Bohem mluvil.

Too-much-invested-to-quit fallacy

Existuje ale ještě mnohem závažnější důvod, proč pro mne bylo velmi obtížné přijmout to, že Bůh neexistuje. Přestat věřit v Boha pro mne také znamenalo, že musím uznat, že jsem se mnoho let mýlil. Nejde jen o to, že je ostuda, že jsem léta nesprávně přemýšlel. Do náboženství jsem také hodně investoval.

Investoval jsem do něj čas a energii, když jsem docházel na bohoslužby, když jsem se pokoušel modlit, když jsem četl náboženskou literaturu, nebo když jsem vyhledával duchovní rozhovory. Investoval jsem do něj emoce a naděje, když jsem se trápil nad svými duchovními neúspěchy a ujišťoval se, že jednoho dne nakonec přiměji Boha mluvit.

Dlouho jsem nebyl ochotný přihlásit se k ateismu jen proto, protože by to znamenalo, že všechny moje předchozí investice do náboženství byly naprosto zbytečným plýtváním. Nějaký čas jsem si útěšně představoval, že v Boha znovu uvěřím a pokračoval jsem ve všech investicích, jako bych neměl vážné pochybnosti. V takové situaci bylo obtížné uvědomit si, že fakt, že jsem do něčeho hodně investoval není racionální důvod pro to, abych v oněch investicích pokračoval dál.

Změna v názoru na existenci Boha je hluboká změna světonázoru, která mě donutila znovu promyslet hodnotu různých událostí v mém životě. Co například všechny ty knih a lidé, kteří mě svého času dokázali „posílit ve víře“? Vždy jsem o takových lidech a knihách přemýšlel jako o něčem, co pro mne bylo prospěšné a užitečné. Když jsem se stal ateistou, musel jsem ve své mysli všechny takové události přenálepkovat z „užitečné“ na „neužitečné a zbytečné“. Nakonec nemůže být žádné překvapení, že se mi do něčeho takového ze začátku vůbec nechtělo a že jsem se náboženství za žádnou cenu nechtěl vzdát.

Přestat věřit v Boha je obtížný úkol, který v tomto životě stojí před všemi věřícími a ve kterém je velmi snadné selhat. Je příliš lákavé zastavit se na půl cesty a nedotáhnout tento úkol do konce, obzvlášť pokud podceníme síly, které nás budou hnát zpět do náruče víry. Zvládnutí takového úkolu předpokládá ochotu čelit vlastní omylnosti a schopnost odpustit sám sobě i lidem, které milujeme a kteří nám nevědomky škodili, když nás „vedli a posilovali ve víře“.

[EDIT: vyjádření k diskuzi zde.]

Dodatek o ateistické kritice kněží

Na ateismu mě trápí snad jediná věc. Když ateisté píšou o kněžích, píšou výhradně o sexuální zneužívání dětí. To je podle mého názoru projev nesprávného, slabošského a zákeřného ateismu. Muži, kteří dnes vedou naše farnosti nejsou žádní deviantní násilníci.

Jsou to muži, kteří kdysi, ve svých osmnácti letech, vstoupili do semináře a snili o dialogickém životě v Boží blízkosti. Do náboženství investovali mnohem víc, než kterýkoliv běžný věřící a o to více musí být náboženstvím zklamaní. Když přemýšlíme o kněžích, neměli bychom přemýšlet o sexualních skandálech, ale o tragédii lidí, kteří jsou lapeni ve službě, do které vložili svá nejhlubší očekávání, která je zklamala a ze které je kvůli tlaku očekávání bližních a farníků prakticky nemožné se vyvázat.

EDIT: Na článek odkazovali Petr Fraňek v blogpostu Proč se necháváme snadno zmanipulovat? a katolický kněz Petr Žaloudek v eponymním článku.

pošli na vybrali.sme.sk